Předmluva - proč Bach hledal jiná ladění?
04.01.2016 07:44
Hudební svět se skládá z tónů. Každý tón má výšku, hlasitost, barvu a délku. V organisovaném i neorganisovaném hudebním projevu se vyskytuje nesčíslné množství tónů výše jmenovaných vlastností. Jednou z nejdůležitějších vlastností je výška tónu, která je z hlediska objektivního akustického hodnocení značně prozkoumána. Ve svém důsledku je však výška tónu určena emocionálně hudebníkem, který se řídí vlastní představou tónu, tak aby tento ladil jak osamoceně,tak i s jinými nástroji.
Jakými zákony, jakými předpisy se řídí skupina hudebníků hrajících v malých i velkých orchestrech, v komorních sdruženích, zpívajících v malých pěveckých skupinách nebo ve velkých pěveckých sborech a capella, v případě kdy vytváří tóny určité výše, které se nakonec spojí v homogenní zvukový vjem. Jejich ladění je řízeno mozkovou činností a podmíněno jejich hudebním cítěním. Na základě dlouholetého cvičení je každý hudebník schopen zahrát ten správný tón, který ladí s ostatními tóny a zapadá správně do mozaiky příslušného akordu. Otázkou zůstává v jakém tónovém kmitočtovém režimu pracují hudebníci se svými nástroji s volnou či měnitelnou výškou tónu. K jakým dochází kompromisům, když některé souzvuky neodpovídají matematickým zákonům. Zde snad platí hypotéza, že lidský mozek je při poslechu hudby schopen vnímat malé frekvenční rozdíly jako důsledek vědomé, podvědomé či spontánní citové reakce hudebníků.
Jednou z cest jak se s problémem ladění v hudbě vyrovnat bylo navázat na chromatickou stupnici tvořenou dvanácti půltóny. Trvalo celá staletí než se dnes vžitá evropská a vlastně celosvětová hudební kultura dopracovala k závěru rozdělit těch dvacet tisíc kmitů které ucho vnímá, do opakující se osnovy dvanácti půltónů. Opominemeli, že toto dělení hudebního frekvenčního materiálu je zjednodušené a nemusí být to jediné správné, uspokojíme se tím, že klasická klaviatura tvořená dvanácti půltóny do oktávy je pro většinu lidí representantem chromatické stupnice. Zároveň přijmeme názor, že ladění tónů v rovnoměrně temperovaném ladění je to nejdokonalejší ladění, které můžeme v hudbě dosáhnout. Tento názor vyslovil docent Ladislav Daniel na 1. celostátní konferenci o hudebních nástrojích v roce 1950.
Proč ale tak geniální hudebníci jako J. S. Bach a další hledali způsob jakým hrát hudbu v jiném kmitočtovém režimu, který by lépe odpovídal přirozenému lidskému vnímání, přirozenému ladění. V laické i odborné veřejnosti se často vyskytuje názor, že právě J.S. Bach je autorem a propagátorem rovmoměrně temperovaného ladění. Je úkolem hudebních historiků dokázat k jakému závěru dospěl tento geniální hudebník. Je prokazatelné, že alternativ nazývaných „Bachovo ladění“ je více a rozlišením jednotlivých historicky realisovaných ladění se nikdo hlouběji nezabýval. Celý svět přijal rovnoměrnou temperaturu a tato je uplatněna téměř na všech klávesových nástrojích, které jsou ve světě vyráběny. Předkládaná studie se snaží na celý problém rovnoměrné a nerovnoměrné temperatury podívat pod jiným úhlem pohledu. Ponořme se tedy do světa tónů a světa čísel, tak jak to učinilo v minulosti již mnoho badatelů. Bibliografický odkaz: sborník AMU „ Živá hudba“ ročník XIII str. 117, Roman Dyskast „Tóny jako čísla“, názory z doby renesance okolo r. 1547.
Poznámka autora: Uvedená předmluva je zjednodušeným pohledem na hudbu. Tento pohled nerespektuje platné zákony hudební nauky.